ty známé příběhy, které právě prožívám

Mladá dobrovolnice přijíždí učit angličtinu do lombocké školy…, čtu na zadní obálce barevné knihy. Jsem v Brně a čekání na autobus domů trávím v knihkupectví, příští týden odjíždím do Laosu.

Odjet na Bali učit děti angličtinu, kolik takových podobných příběhů jsem už slyšela. Tuhle malou knihu jsem si ale i tak nakonec koupila: na památku posledního týdne před odjezdem do Asie, na památku toho, že ve skutečnosti vůbec netuším, co mi ta cesta přinese. Protože studuju angličtinu, uvnitř sebe jsem tísnila podobnou myšlenku. Možná by se něco podobného ode mne dalo i předpokládat: mohu v Laosu učit. A já jsem nevěděla, asi ano, tohle bych určitě mohla. Anebo vlastně možná taky ne, já zkrátka jedu do Laosu a co tam budu dělat se rozhodne až tam. Nebudu v Česku rozhodovat a plánovat, co budu dělat za pár týdnů na druhé straně světa.

Knihu o lombocké škole jsem nakonec před odjezdem nedočetla, připadala jsem si jako uprostřed televizního dokumentu nebo novinového článku, který se mě snaží získat za každou cenu a v každé své větě… žádný opravdový příběh jsem v tom ale nenašla. Ostatně i my všichni takové příběhy známe až moc dobře: děti nemají nic, škola je bouda, vzdělání drahé, ač k nezaplacení a jediná šance lepší budoucnosti. Zjistila jsem, že ve mně takové příběhy už nic silného nezanechávají. Je to jako se vším, co denně konzumujeme na internetu. Fotky smutných afrických dětí sedící v roztrhaném tričku na dřevěné lavici. Těch příběhů už je prostě tolik, že už to s postupem času přestáváme vnímat. Tedy dokud nám to nezprostředkuje někdo blízký, nebo dokud to sami nezažijeme.

∴

Sedím v klimatizovaném autě a nechávám za sebou poslední domy hlavního města. Jsem už sedmý týden v Laosu, je pátek odpoledne a já jedu s kamarádkou do malé školy na vesnici, kde se děti mohou ještě mimo základní povinné vzdělání naučit navíc i anglicky. Taková možnost je pouze v hlavním městě a za nemalé peníze, což si může dovolit pouze jen malá část rodin. Tady na vesnici takovou šanci nemají, pokud někdo z města neinvestuje a nezorganizuje něco takového sám. A tak jenom díky lidem, kteří tohle dělají dobrovolně a pro komunitu lidí z vesnice, teď obě dvě sedíme v autě se dvěma místními učiteli a jedeme několik kilometrů do vesnice Nam Ton.

Jsem poprvé v Asii a ve státě, o kterém vlastně vůbec nic nevím. Navíc jsem si vědoma toho, že jsem ve velké nevýhodě, protože jsem ještě neopustila hlavní město, kde chodí po ulicích skupinky dětí v uniformách a škola je tam vcelku jasná věc: základní školy na každém rohu, státní i ty soukromé, nějaké střední školy a jedna univerzita. Jedeme na pěkně vyasfaltované cestě, která kopíruje proud Mekongu a jen občas vodu ztrácíme z dohledu. Země kolem nás se začíná pomalu zvedat do výšky a já sleduju okýnkem okolní přírodu. Snažím se vstřebat každý její kousíček, její divokou krásu. Po chvíli se opět objevují lidské stopy a kolem nás rostou tradiční laoské dřevěné domy. Vidím pospávající dobytek, obdělanou půdu a občas zahlédnu rozmazané postavy v dálce.

Jakmile přijíždíme do vesnice, začínám mít dost nepříjemný pocit po celém těle. Jsme prakticky jenom pár minut od hlavního města, ale je to jako kdybychom se přenesli zpátky v čase o půl století. V tu chvíli mně to v hlavě docvakne: je to přesně tak, jak jsem nechtěla.

Autem zajíždíme do prostranství školy asi uprostřed vesnice. Jedeme po trávě až k malé modré budově a já najednou před sebou vidím přesně takové příběhy, jaké jsem už četla stotisíckrát. Před očima se mi zhmotní ty nejděsivější představy.

Děti nemají nic. Škola je bouda. Vzdělání drahé, ač k nezaplacení a jediná šance lepší budoucnosti.

Teď už nečtu příběh o někom, kdo učí děti někde uprostřed divočiny třetí země světa. Já ten příběh právě prožívám. Hrdlo mi vyschne a celá se trochu třesu. Jak tohle všechno zvládnu? Trošku zalituju té nedočtené knihy.

Na školním dvoře je živo. Kluci tady hrají fotbal, na druhém konci od nás posedávají děti i dospělí. Na zemi neskutečné množství igelitových věcí a taky hodně trusu hospodářských zvířat. Seznamujeme se s partou dívek, které si ještě pochutnávají na odpolední svačině, nebo večeři? Někteří ze studentů nejspíš přijeli na motorce, kromě sešitu totiž ještě ve svých rukách drží klíčky, někteří z nich pak ještě svůj chytrý telefon. Všichni jsou přirozeně milí a velmi šikovní. Nenápadně se dívám na zem, kam šlapu a vstupuju do jedné ze tří místností školy.

Stojím ve třídě před tabulí a netuším, co dělat. Jo, jasně, teď budu asi učit anglicky tyto laoské děti, to je přeci jasná věc. Zdá se, že místní paní učitelka od nás očekává zázrak. Dívám se kolem sebe. Třída je prakticky holá, děti sedí na odřených lavicích, na stolech obyčejné sešity. Snažím se opatrně našlapovat na betonové podlaze a najít tak pevnou půdu pod nohama.

Teprve potom, co se úspěšně uzemním a trochu rozkoukám, z hlavy vypudím všechny předsudky a očekávání, nemyslím na příběhy o těch, kteří učili děti někde v džungli nebo na poušti, aby o tom pak v knize vyprávěli zajímavé příběhy a psali reportáže, a pomalu tak vstupuju mezi tyto děti, pomalu se jim otevírám a vnímám je prostě tak jak tady sedí a dívají se na mě.

Nádech. Výdech.

A pak v tomhle všem najednou najdu samu sebe. V malé laoské vesnici, do které turisti nemají proč zabloudit, cítím jako kdybych sem patřila už odjakživa a moji mysl a tělo zaplní neuvěřitelný klid. Z okna venku najednou zakokrhá kohout, nadechnu se vesnického vzduchu a dobrovolně tak vdechnu pach dobytka. Od té chvíle už jsem jenom sama sebou a nechávám se unášet touto situací. Poprvé za svoje čtyřleté studium učitelství zjišťuji, že ano, tohle je možná opravdu to, co mi docela dobře jde.

Do této chvíle jsem si nebyla zcela jistá, zda budu schopná někdy učit, nebyla jsem si jistá tím, zda jsem v tom aspoň trochu dobrá. Byla jsem ovlivněná očekáváním, nejistotou a strachem i přes to, že mám v hlavě všechny potřebné teoretické informace o didaktice a o tom, jak využívat různé druhy učebnic, technické vymoženosti, tablety a aplikace. Nikdy předtím jsem se ale v této pozici učitele necítila tak přirozeně jako tady. A tady není prakticky vůbec nic. Cítím se skvěle, vlastně stačilo odhodit všechno to, co jsem do této chvíle studovala, stačilo nemyslet na učební materiály a nepřemýšlet jaké cíle vyučovací hodiny jsem si zadala. V tu chvíli mně stačilo pouze být a nabídnout to nejlepší, co ve mně je. Stačilo vnímat ty malé děti a starší studenty a společně se naučit pár slovíček a nacvičit si konverzaci s cizincem.

Nic víc tady nebylo třeba.

∴

Odjíždíme zpátky do hlavního města už za tmy. Srdce mi buší jako nikdy předtím, ale zároveň mě neopouští ten neuvěřitelný klid. Je možné, že takovou radost z vyučování už doma nikdy nezažiju.

Otáčím se ke kamarádce a prolomím tichou tmu v autě: Hetty, I want to do it again.